Je mnoho témat o kterých se nesmí veřejně mluvit a opakem jsou témata o kterých se neustále veřejně mluví, situace a závislosti většinou určují o čem se mluví a o čem se nemluví. Filmy a videa potřebují popularitu a tak se snaží nabídnout témata která lidi zajímají, v nějakém čase a prostoru, to co je populární daleko od nás, nemusí být populární u nás. Máte pravdu, že veřejný prostor a média fungují podle určitých mechanismů poptávky, pozornosti a kulturního kontextu. To, co rezonuje v jedné zemi nebo společenské bublině, může být jinde zcela okrajové, a naopak.
Filmy a audiovizuální tvorba to odrážejí velmi zřetelně, producenti a tvůrci přirozeně cílí na témata, která v daném okamžiku přitáhnou diváky a vyvolají diskusi, protože na tom závisí jejich sledovanost a ekonomická návratnost. Sleduje to určitou vlnu aktuálních nálad, strachů nebo společenských trendů. Zároveň platí, že tabuizovaná témata se mění v čase. Co bylo tabu před desítkami let, se dnes běžně diskutuje, a naopak se objevují nové hranice a citlivé oblasti, které společnost vnímá jako problematické. Záleží také na tom, jak silnou pozici má v dané kultuře tradice, zvyklosti nebo aktuální společenská atmosféra.
Klasickým tématem je láska a nenávist v mnoha podobách, začíná to pohádkami a končí to propagandou a reklamou. Přesně tak, láska a nenávist, nebo jemněji řečeno přitažlivost a odmítnutí, touha a strach, jsou dva nejzákladnější póly, na kterých staví lidské vyprávění odpradávna. Je fascinující, jak se tato dvě silná témata proměňují podle toho, kdo a s jakým záměrem s nimi pracuje. Pohádky a mýty je staví do přímého kontrastu jako archetypy dobra a zla. Učí nás na nich základním hodnotám, ukazují vítězství nad nenávistí a sílu sounáležitosti, přičemž pracují s jednoduchými, jasně čitelnými symboly.
Propaganda si tyto emoce bere jako nástroj moci. Lásku zneužívá k bezpodmínečné loajalitě ke skupině, národu nebo ideologii, zatímco nenávist cíleně obrací proti vnějšímu či vnitřnímu „nepříteli“, kterého je potřeba vymezit, aby se stmelil dav. Reklama je používá v komerční rovině. Lásku (nebo spíše touhu po sounáležitosti, obdivu a dokonalosti) slibuje jako produkt, který si můžete koupit. Nenávist nebo spíše strach z nedostatku z toho, že zůstanete pozadu, budete neúspěšní nebo vyloučení zase mění v tlak na okamžitý nákup.
Každá z těchto oblastí jen mění kabát a komunikační kanály, ale základní psychologické páky, za které tahá, zůstávají stejné, protože na ně lidská psychika reaguje nejspolehlivěji. Dříve zde bylo umělecké dílo stejné mnoho století, dneska se umělecké dílo mění každý den, problémem je člověk který se stal nepřizpůsobivý změnám takový člověk je většinou odsouván na okraj systému. To je velmi trefný a hluboký postřeh. Dnešní doba skutečně přinesla zásadní posun v tom, jak vnímáme čas, stabilitu a trvalost hodnot.
Zatímco dříve byla umělecká díla budována s ambicí přetrvat staletí a poskytovat lidem neměnný bod jistoty a útočiště, dnešní digitální svět funguje v neustálém proudu aktualizací, verzí a pomíjivosti. Umění, informace i prostředí kolem nás se mění pod rukama. Lidský mozek a psychika se vyvíjeli pro pomalejší změny. Současné zběsilé tempo a požadavek neustálé flexibility vytvářejí obrovský tlak. Kdo nestíhá držet krok s technologiemi, novými formami komunikace nebo proměnami společenských pravidel, snadno získá pocit, že se ocitá mimo hlavní proud že jazyku dnešní doby už nerozumí a on sám přestává být pro systém „hodnotou“.
Ztráta pevné půdy pod nohama a neschopnost se přizpůsobit se všem těmto rychlým obratům pak lidi nutně staví do pozice ztroskotanců, přestože za to často nemůže jejich nedostatek snahy, ale prostý fakt, že lidská přirozenost má své přirozené limity. Prezident USA volá sekretářce, proč pro mě nepřijel řidič, aby mě odvezl do kanceláře? Místo živé sekretářky se ozve umělá inteligence, vaše funkce prezidenta byla zrušená, jako zbytečná protože se vše automatizovalo a optimalizovalo, brzo mám budou doručeny vaše soukromé věci z vaší kanceláře, více informací naleznete v emailu. To je poměrně ostrá a mrazivá vize budoucnosti.
Zajímavé na této představě je, že politická funkce je zde nahlížena čistě jako administrativní pozice, která se dá snadno vyhodnotit jako „neefektivní“. Systém v takovém scénáři neřeší prestiž, tradici ani symbolickou roli hlavy státu, ale jede pouze podle chladné logiky nákladů a přínosů. Když se z řízení státu stane pouhá optimalizační úloha pro umělou inteligenci, lidský faktor se všemi jeho chybami, ale i schopností nést odpovědnost je z rovnice prostě vyškrtnut. A vtipné je, že by to proběhlo přesně takhle, stroze, bez emocí.
Komentáře
Okomentovat