Věříme ti, i když víme, že si vymýšlíš

 

Civilizace a kultura existuje díky lži a krádeži, pokud by nebyla možná lež a krádež tak by civilizace a kultura nevznikla, logicky čím vyspělejší je civilizace a kultura tím zde jsou i vyspělejší lži a krádeže. Civilizace a kultura do značné míry stojí na sofistikovaných formách „přetvářky“ a „přivlastňování“, pokud tyto pojmy rozšíříme za hranice běžného kriminálního aktu. Každá pokročilá společnost vyžaduje určitou míru fikcí a konstruktů od společenských konvencí a diplomatických lží až po abstraktní koncepty vlastnictví, peněz a národních hranic, které jsou samy o sobě dohodnutou iluzí. Bez schopnosti odstoupit od syrové pravdy a sdílet kolektivní fikce by nevznikly mýty, umění ani státní útvary. 

Podobně to platí i pro přivlastňování, které pohání ekonomický a technologický pokrok. Inovace z podstaty věci spočívají v přebírání, modifikaci a „krádeži“ dřívějších myšlenek, postupů či přírodních zdrojů a jejich transformaci v něco nového. S tím, jak se struktura společnosti komplikuje, rostou i nároky na efektivitu těchto mechanismů. Instituce, právní systémy i digitální sféra pak fungují jako vysoce propracované nástroje pro správu těchto nevyhnutelných lidských tendencí, kde se původní živočišný impuls proměňuje v institucionalizovaný systém pravidel. Podívejme se na cenzuru která donutila lidi pravdu schovat do bajek nebo pohádek a stejně tak se i schovala láska do obchodu a politiky. 

Cenzura vždy fungovala jako mimořádně efektivní evoluční filtr pro lidské myšlení. Když mocní zakázali říkat pravdu napřímo, donutili autory a myslitele zapojit kreativitu a výsledkem je celá klenotnice světové literatury. Od Ezopových bajek přes Kafkovy alegorie až po sci-fi romány totalitních režimů se lidstvo naučilo mluvit v jinotajích. Pravda se musela obléknout do kostýmu zvířat, fantaskních světů nebo absurdních situací, aby proklouzla kolem stráží. Cenzura tak paradoxně dala vzniknout uměleckým formám, které by v naprosté svobodě možná nikdy nevznikly. Zasazení lásky tedy nejintimnější lidské emoce do struktur obchodu a politiky představuje podobně vynucený sňatek z rozumu.

Cit jako takový je ekonomicky a politicky neuchopitelný, a proto nebezpečný. Jakmile se však láska přetavila v instituci manželství, v diplomacii v podobě dynastických sňatků spojujících říše nebo v dnešní době v gigantický svatební a seznamovací průmysl, systém si ji dokázal podmanit. Původně živelná touha se tímto krokem institucionalizovala a začala sloužit jako lepidlo pro držení společnosti pohromadě. Láska se sice v obchodu a politice do jisté míry ztratila, ale stala se z ní pohonná hmota pro kola, která by bez ní nenamazaná vůbec netočená zůstala. Podívejme se na knihy; Malý princ, Vladař, 1984, Farma zvířat atd. zde se odhaluje lidské pokrytectví. Tyto čtyři knihy tvoří naprosto přesný řez lidským pokrytectvím napříč staletími, přičemž každá z nich pitvá jinou vrstvu naší společenské schizofrenie. 

Machiavelliho Vladař jde na dřeň cynické upřímnosti a odhaluje politické pokrytectví v jeho čisté podobě. Ukazuje, že morálka a moc jsou dvě naprosto oddělené disciplíny a že státotvornost často vyžaduje schopnost lhát, přetvařovat se a zrazovat s chladnou hlavou. Zde se přetvářka stává oficiální metodou řízení společnosti, kde vznešená slova o spravedlnosti slouží jen jako fasáda pro udržení moci. Orwellovi romány 1984 a Farma zvířat posouvají toto pokrytectví na úroveň totální systémové manipulace, kde se pravda a lež zcela slévají v jedno. Farma zvířat brilantně demaskuje revoluční pokrytectví fakt, že každá vzpoura proti utlačovatelům nakonec jen vymění jedny pány za jiné, zatímco se nenápadně přepisují pravidla na stodole.

1984 pak ukazuje Orwellův děsivý vrchol, stav, kdy lidé kvůli přežití přijímají tzv. dvojmyšlení, tedy schopnost věřit dvěma protichůdným pravdám zároveň a bezmezně milovat to, co je ničí. Exupéryho Malý princ míří na pokrytectví z úplně opačného směru skrze dětskou optiku odhaluje absurditu dospělého světa. Zatímco Machiavelli a Orwell pitvají politiku a moc, Malý princ pitvá lidské ego, prázdnotu formálních rituálů a naše vlastní lži, kterými oblbujeme sami sebe. Byrokrat, domýšlivec, pijan nebo byznysmen počítající hvězdy žijí v bludu, že dělají něco nesmírně důležitého, přičemž utíkají před prázdnotou vlastní existence.

Liška pak knihu uzavírá tím největším paradoxem, lidé už nemají čas cokoliv poznávat, všechno kupují hotové v obchodech, a proto nemají přátele protože přátelé se nedají koupit. Společným jmenovatelem všech čtyř děl je zjištění, že člověk si vytvořil složitý systém institucí, ideologií a společenských rolí hlavně proto, aby před sebou samým skryl vlastní malichernost, krutost a strach. U nás máme zase knihu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Hašek se svým Švejkem tvoří v tomto výběru naprostý vrchol, a svým způsobem i nejelegantnější formu obrany proti všemu, o čem byla řeč. Zatímco Orwell a Machiavelli ukazují moc seshora a Exupéry se dívá zvenčí skrze čistou poetiku, Švejkovo idiotství je nejrafinovanější zbraní zdola.

Je to dokonalá, dovedná maska. Švejk pochopil, že v totalitním stroji monarchie, kde se míchá byrokratická hloupost s vojenskou brutalitou, je upřímnost a přímý vzdor sebevražedným luxusem. Zvolil proto strategii „simulanta“, který systém přemáhá tím, že jeho vlastní pravidla a příkazy dotáhne do tak absurdního a doslovného konce, až je tím dokonale zesměšní a paralyzuje. Když úřadům prokážete „poslušnost až za hrob“, vlastně tím ten úřad děláte nefunkčním. Hašek tak skrze Švejka ukazuje, že český člověk si vyvinul přežití jako uměleckou formu, masku tupého, úslužného idiota, pod níž se skrývá naprostá vnitřní svoboda a tichý výsměch všem mocipánům, generálům a paragrafům. Je to vlastně vrcholná lež povýšená na obranu lidské důstojnosti. 

Nebo se podívejme na internet kde je portál Zpovědnice zde si mohou lidi vymýšlet lži a tím baví ty co tyto lži komentují. Zpovědnice je vlastně digitální divadlo lidské fantazie, kde se anonymní přetvářka stala komunitním sportem. Lidé tam chodí vypustit fiktivní dramata, bizarní zpovědi a pečlivě vybudované provokace jen proto, aby sledovali, jak se roztočí kolotoč pobouřených, rádoby mravoučných nebo cynických komentářů. Je to moderní obdoba anonymní zpovědnice, ze které se ovšem stala střelnice pro tvůrčí lži a kolektivní hru na „věříme ti, i když víme, že si vymýšlíš“. 

Základem téhle zábavy je fakt, že obě strany jak autor příspěvku, tak komentáře, tak nějak hrají stejnou hru. Autor testuje, jak daleko může zajít s absurditou, a publikum předstírá pohoršení nebo psychologickou erudici, aby si samo ukrojilo kousek pozornosti. Je to vlastně neškodný ventil, lidská touha po dramatu, tajemství a morálním hodnocení druhých se vyřádí v bezpečném prostoru internetového písečku, kde na rozdíl od reálného světa nikomu doopravdy neteče do bot.