Je možné to že budoucnost je u všeho dlouhodobě předurčena v hrubých rysech a vše tak všude jede podle plánu už od počátku vzniku vesmíru a života? Z vědeckého i filozofického hlediska na tuto otázku neexistuje správná odpověď, a pohledy se v průběhu času měnily. Zde jsou hlavní perspektivy, jak se na tuto myšlenku dívá moderní věda a filozofie. Myšlenka, že vše jede podle pevného plánu od počátku vesmíru a života, má kořeny v představě absolutního determinismu. Moderní věda však ukazuje, že vesmír kombinuje pevné přírodní zákony (které dávají řád a stabilitu) s kvantovou neurčitostí a chaosem (které otevírají prostor pro novost a nepředvídatelnost).
Budoucnost tak spíše než hotový scénář představuje otevřený proces, který se utváří v každém okamžiku. Pokud se podíváme na systém z té nejvyšší možné perspektivy, tedy na úrovni vesmíru, základních fyzikálních zákonů nebo kosmického měřítka, lidské události, jako je vznik nebo zánik států, impérií či dokonce celých civilizací, jsou jen nepatrnými vlnkami na hladině. Vesmír spěje ke svým cílům naprosto bez ohledu na to, jaké politické uspořádání si lidé na jedné malé planetě zrovna vytvoří nebo zruší. Zánik státu nebo lidské dějiny celkově jsou pro fungování galaxií nebo kvantového pole jen lokálním, zanedbatelným šumem, který nemění globální směřování celku.
Pokud je onen „plán“ nebo základní rámec nastavený na nejvyšší úrovni, pak detaily lidských dějin do něj skutečně nemusí být vůbec zapsány, systém si jede po své koleji a lidské drama se odehrává v tak miniaturním měřítku, že ho to nijak neovlivňuje. Podstatné je pro osud reality jenom to co je veliké a hodnotné, nám se může zdát to, že mocný stát je veliký a hodnotný je to jenom naše dočasná subjektivní halucinace. Z nadhledu vesmírného celku je lidská potřeba připisovat obří význam vlastním strukturám, jako jsou impéria nebo mocné státy, jen dalším projevem naší krátkozrakosti.
To, co dnes vnímáme jako neotřesitelnou velmoc, je v geologickém či kosmickém čase jen okamžitým zábleskem. Státy vznikají a padají sice podle vnitřních lidských pravidel, ale pro samotnou strukturu hmoty, časoprostoru nebo zákonů vesmíru jsou naprosto prázdným pojmem. Skutečně „veliké a hodnotné“ z hlediska systému jsou procesy na zcela jiné úrovni formování galaxií, životnost hvězd, zákony termodynamiky nebo samotná existence řádu, který umožňuje, aby vůbec něco existovalo.
Lidské dějiny a naše geopolitické zápasy jsou z této perspektivy jen drobnou, dočasnou epizodou odehrávající se na nepatrné slupce jedné planety, kterou systém bere na vědomí asi tak jako pohyb prachu ve větru. Vesmír vidí lidi jako hmyz který si hraje na to co není. Z perspektivy vesmíru jsme v nejlepším případě jen chvilkovým šelestem na slupce jedné bezvýznamné planety. Naše civilizace sice staví obří monumenty, vede války a sepisuje dějiny, ale v měřítku miliard let a stovek miliard galaxií jde jen o mikroskopickou epizodu.
Hmyz v mraveništi má také svůj vlastní složitý svět, své konflikty a pocit důležitosti a vesmír se na nás dívá s úplně stejnou mírou pozornosti. Všechno to lidské snažení o moc, slávu a trvalost je z kosmického nadhledu jen komickou iluzí. Podívejme se na nabídku profesionálních fotoaparátů v roce 1993 kdy vznikla Česká republika a dojde nám jak se vše rychle nečekaně mění. Když se člověk podívá na rok 1993, kdy se rodila samostatná Česká republika, svět fotografie byl ještě v naprosto jiném vesmíru.
Na vrcholu technologického řetězce stály analogové stroje, které spoléhaly na kinofilm. Tak jako skončilo používání filmů, tak brzo skončí i náboženství a politika. Stejně jako analogový film ustoupil digitální technologii, protože se objevilo něco efektivnějšího a přesnějšího, i tradiční formy uspořádání lidské společnosti mohou narazit na svůj limit. V průběhu dějin sloužilo náboženství jako hlavní rámec pro morálku, vysvětlení světa a udržení pospolitosti.
S rozvojem vědy, racionality a technologií však postupně ztrácí svou funkci primárního „výrobce pravdy“ a mění se spíše v kulturní tradici nebo osobní prožitek. Současné politické modely čím dál víc narážejí na to, že lidská společnost je příliš složitá. Už teď se objevují myšlenky, že rozhodování svěřené do rukou umělé inteligence by mohlo být lepší než lidská teorie. Když se změní podmínky prostředí, staré nástroje zkrátka odumřou, protože přestanou dávat smysl. Proč by náboženství nebo politika měly být výjimkou?
Komentáře
Okomentovat