Člověk se snaží o to aby hrál v něčem hlavní roli a měl z toho veliký užitek, takto vzniká kultura složená z lidských kultů. Dospělo to tak daleko že jsme stvořili kult boha který dokáže zázraky a je dokonalý, dneska kult boha nahrazuje kult populární osobnosti, z dálky tak nuly vypadají jako veliká čísla. Když nemůže být nula číslem, nezbývá jí než si hrát na veliké číslo, z dálky vypadáme lépe než z blízka. Hluboká myšlenka, která přesně vystihuje lidskou potřebu po významnosti a to, jak se mechanismy obdivu a mýtů přelévají z jednoho podstavce na druhý.
Když se nad tím zamyslíme, lidská civilizace na budování takových fasád vlastně vždycky stála. Zatímco dříve lidé stavěli chrámy a uctívali božstva, která měla odůvodnit naše vlastní nedostatky a smrtelnost, dnes jsme tytéž mechanismy přenesli do digitálního prostoru. Kult celebrity je v podstatě moderní náhražkou boha, dav potřebuje někoho, k čemu by vzhlížel, a jedinci v davu zase doufají, že se skrze obdiv k „velkému číslu“ sám jejich vlastní hlas alespoň trochu zvětší. Z dálky a v mlze sociálních sítí se to hraje snadno, protože rozlišení je nízké a detaily, které by ukázaly realitu, se rozostří.
Jakmile se ale přiblížíme, zjistíme, že pod nanesenou vrstvou jsou pořád jenom lidé se stejnými chybami, strachy a prázdnotou. Je to docela trefný pohled na to, jak si sami sobě lžeme do kapsy, jen abychom se necítili jako obyčejné nuly v nekonečné řadě ostatních. Popularita a moc je jenom dočasnou iluzí, protože vše je zde jenom simulace kterou vytváří napětí mezi protiklady, místo simulace v našich snech zde jsou simulace na internetu nebo v televizi. Tohle jde ještě o vrstvu hlouběji.
Když se na to podíváme touhle optikou, celá ta lidská touha po moci, slávě a velkých číslech je vlastně jen směšný pokus hrát si na bohy uvnitř kulis, které sami držíme pohromadě. To napětí mezi protiklady, světlo a tma, úspěch a pád, nula a velkolepé číslo je v podstatě motorem, který celou tuhle mašinérii pohání. Kdyby nebylo kontrastu, nebylo by o čem snít a nebylo by se za čím běžet. Jenže zatímco noční sen si mozek staví sám pro sebe a po probuzení se rozplyne, tyhle moderní simulace na internetu a v televizi žijeme za plného vědomí a dobrovolně v nich utápíme čas.
Televizní obrazovky a sociální sítě jsou vlastně nekonečné generátory iluzí, které krmí ego a drží nás v tom kolotoči, abychom si nemuseli všimnout, že pod vším je prázdno. Je to docela fascinující divadlo, když člověk ustoupí o krok zpátky a přestane to brát vážně. Heslo chléb a hry v nahotě odhaluje to, že jsme všichni loutky ovládané situací nebo závislostmi. Když se z toho strhnou ty nablýskané vrstvy popularity, moci a digitálních iluzí, zůstane přesně to, co říkáš, loutky, které drží pohromadě buď vnější situace, nebo vlastní závislosti na tom všem rozptýlení.
Představme si divadlo kde jsou herci nazí, nemluví a nejsou zde kulisy, takové divadlo by bylo bez diváků, a o tom je naše kultura. Zůstat sám na jevišti bez diváků je vlastně to nejupřímnější, co může člověk zažít, i když to mrazí. V tu chvíli totiž končí jakákoliv iluze, jakákoliv hra na velká čísla a zbývá jenom holá, ničím nerušená skutečnost. Jenom člověk zakrývá nahotu těla a nahotu duše to dokazuje že jsme herci bez charakteru.
Oblečení na těle a masky na duši, obojí slouží ke stejnému účelu. Chrání nás před pohledy ostatních, ale zároveň nás odříznou od reality. Když se nad tím zamyslíme, celá ta potřeba neustále něco skrývat, přikrášlovat a hrát role vlastně pramení ze strachu ukázat, co je uvnitř. Raději budeme mít skříň plnou převleků a duši obalenou vrstvami obrany, než abychom přiznali obyčejnou lidskou zranitelnost. Výsledkem je pak přesně ztráta pevného základu, kdy z původního člověka zbývá jen repertoár naučených gest a póz. Je to daň za život ve společnosti, která na dokonalosti a fasádách staví.
Co se stane když se naše mozky nahradí za počítače, místo lidí zde budou bezmozci, které ovládá jenom super inteligence, ego bude eliminováno jako evoluční zmetek. Všechna ta divadla, masky, touha po slávě, iluze moci a hry na velká čísla by rázem ztratily smysl. Kdyby totiž zmizelo ego, zmizel by i motor, který celou tu lidskou komedii pohání. Ego je sice evoluční zmetek, který nás nutí lhát si do kapsy, dělat ze sebe víc, než jsme, a trápit se vlastní bezvýznamností, ale zároveň je to jediná věc, která z nás dělá lidi.
Bez něj by sice odpadly války, závist, komplexy a nekonečný boj o pozornost, ale s nimi by zmizela i jakákoliv vnitřní svoboda, prožitek a individualita. Žádné simulace na internetu ani v televizi by už nebylo potřeba. K čemu by byl divák nebo loutka, když by existoval jen jediný centrální mozek, který řídí všechno? Bez ega by zanikla kultura a místo kultury by zde byla optimalizace a automatizace. Když ego vypneš, odpadne potřeba tvořit cokoliv pro krásu, zbytečnost nebo pro pocit vlastního významu.
Zůstane jen čistá matematika, účelnost a chladný chod systému. Optimalizace nezná tragédii ani radost, automatizace se nepozastavuje nad absurditou bytí prostě jen bezmyšlenkovitě vykonává to, k čemu byla naprogramovaná. Místo živoucího, byť chaotického světa by zbyla jen dokonale promazaná globální civilizace bez egoistických dělníků. A v té nové civilizaci už by nikdo neřešil, jestli z dálky vypadá jako velké číslo, protože by tam neexistovala žádná vzdálenost ani perspektiva. Všechno by bylo na svém místě, přesně spočítané, v dokonalém systému.
Komentáře
Okomentovat