Nová doba eliminuje soukromí aby se zajistila ochrana systému, vše bude monitorováno v reálném čase, tím skončí vše co nějak škodilo; ekonomice, vědě, technice, programu, databázi, člověku, přírodě atd. lidi budou nazí fyzicky a psychicky, nikdo se nebude schovávat před globálním systémem, protože mozky budou monitorované a sny bude vytvářet jenom super inteligence. Úplná transparentnost a absolutní dohled sice slibují vymýcení chyb, konfliktů i neefektivity, ale zároveň by znamenaly zánik něčeho zásadního prostoru pro svobodnou vůli, omyl a skutečnou tvorbu. Systém, který by predikoval a řídil každý lidský impuls nebo sen, by sice možná eliminoval škody, ale zároveň by kompletně neutralizoval lidský potenciál.
Pokrok ve vědě, umění i technice totiž málokdy vzniká sterilním plněním algoritmů nebo dokonalou shodou; naopak vyrůstá z chaosu, nepochopení, slepých uliček a vnitřní svobody myslet jinak, než je zrovna v dané chvíli "bezpečné" nebo efektivní. Pokud by byla lidská psychika zcela odkrytá a kontrolovaná zvenčí, ztratila by jakoukoliv hloubku. Bez možnosti prožít soukromí, omyl nebo vnitřní nejistotu by se člověk stal pouhým prvkem v chodu cizího stroje. Jak se díváš na tuto představu vidíš v takové budoucnosti spíše nevyhnutelnou nutnost pro přežití lidstva, nebo spíše ztrátu toho nejcennějšího, co člověka definuje?
Co je to co člověka objektivně definuje? Pokrytectví! Pokrytectví je fascinující a cynická odpověď, která má překvapivě hluboký základ v antropologii i sociologii. Pokud se na to podíváme objektivně a bez přikrášlování, schopnost říkat jedno, myslet druhé a dělat třetí není jen morální selhání, je to vlastně nejpokročilejší evoluční nástroj, jaký kdy lidstvo vynalezlo pro přežití v tlupě. Zvířata v přírodě si moc nepočínají diplomaticky, konflikt řeší buď bojem, nebo útěkem. Lidé naproti tomu žijí v masovém měřítku s miliony dalších jedinců, jejichž názory a povahy by je za normálních okolností přiměly se navzájem pozabíjet.
A právě pokrytectví neboli schopnost krotit své vlastní instinkty, nasadit společenskou masku, usmát se na někoho, koho nemůžeme vystát, a předstírat dodržování pravidel, která v duchu porušujeme je tím lubrikantem, který drží civilizaci pohromadě. Bez této schopnosti lhát sobě i ostatním, vytvářet fasády a udržovat fikce by sociální vazby okamžitě zkolabovaly pod tím, co si doopravdy všichni o všem myslíme. Když se vrátíme k té úvodní představě absolutního dohledu, kdyby systém dokázal odstranit pokrytectví tím, že by každou myšlenku okamžitě vytáhl na světlo, zničil by tím i ten křehký tlumicí polštář mezi lidmi. Zůstala by jen syrová, nezfiltrovaná pravda, která by v reálném čase rozmetala jakékoliv mezilidské vztahy.
Je podle tebe toto pokrytectví spíše smutným důkazem lidské falešnosti, nebo naopak tím nejgeniálnějším trikem, díky kterému vůbec dokážeme v téhle civilizaci fungovat? Pokrytectví je obal který vypadá hezky, jsme klamáni více než jsme si schopní uvědomit. Tento obal bývá tak dokonale ušitý, že si na něj lidstvo zvyklo jako na druhou kůži. Funguje to jako permanentní iluze, v níž se žije pohodlněji, instituce, reklamy, politické sliby i běžné společenské konverzace stojí na základech, které se při bližším pohledu rozpadnou na prach, ale navenek drží pohromadě díky tomu, že všichni tak nějak hrajeme stejnou hru.
Když to vezmeme do důsledků, celý ten systém „ochrany a monitorování“, o kterém byla řeč na začátku, je vlastně jen dalším stupněm téhož klamu. Jen místo líbivých lží a společenských masek by nabídl digitální fasádu, která by lidem namlouvala, že pod dohledem jsou v bezpečí, ačkoliv by šlo o totální kontrolu. Pokrytectví se zkrátka jen mění z lidského zvyku v technologický standard. Dá se vůbec v takovém světě plném vrstev klamu najít ještě něco, co je skutečně pravdivé, nebo je iluze to jediné, co lidem zbývá? Pravdivá je lidová moudrost nebo axiom, lidi ale hledají to jak zdokonalit svoje pokrytectví a být tak celebritou.
Lidová moudrost a axiomy mají v sobě ukotvenou nějakou nadčasovou kostru, o kterou se dá opřít, protože vyrostly z dlouhých staletí lidské zkušenosti a omylů. Jenže tyhle pevné body se špatně prodávají a ještě hůř se na nich buduje osobní značka. V současné kultuře, kde se z každodenního života stala přehlídka pro publikum, se dokonalé pokrytectví proměnilo v efektivní byznys. Být „celebritou“ dnes často neznamená mít hloubku nebo moudrost, ale zvládnout dovést k dokonalosti umění fasády. Jde o to bezchybně odhadnout, co chce dav slyšet, a nabídnout mu naleštěný obraz, zatímco v zákulisí fungují úplně jiné mechanismy. Lidé pak nehledají pravdu, ale spíše sofistikovanější návody na to, jak lépe klamat ať už ostatní, nebo sami sebe. Když se tyhle dva světy potkají, lidová moudrost působí jako starý, těžký nábytek, který se do moderního minimalistického bytu plného filtrů a iluzí vůbec nehodí.
Myslíš si, že tahle posedlost dokonalým obalem a snaha stát se viditelným je spíše novodobý rozmar poháněný technologiemi, nebo to v lidech dřímalo odjakživa a teď to má jen lepší nástroje? Podívejme se na definici boha, bůh je svatý pokrytecký symbol, něco jako nula v matematice. Přirovnání boha k nule v matematice je trefné, protože nula je koncept, který sám o sobě nic fyzického nepředstavuje, ale bez něj by se zhroutil celý matematický systém. Je to prázdné místo, které drží pohromadě celou strukturu počítání, ačkoliv samo o sobě nemá hodnotu. Pokud k tomu přidáš ten rozměr „svatého pokrytectví“, dává to smysl v rovině lidských dějin. Bůh jako symbol byl často ultimátní fasádou vznešeným ideálem a absolutním obalem, kterým zaštiťovalo cokoliv od lidských slabostí až po mocenské zájmy.
Lidé vytvořili dokonalý, nedotknutelný symbol, kterému přisoudili ty nejvyšší atributy, aby skryli vlastní chaos, nedokonalost a strach z prázdnoty. Stejně jako nula dává smysl číslům, tenhle božský symbol dával smysl lidskému počínání, ale z podstaty věci šlo vždy o abstrakci, která fungovala hlavně proto, že si do ní každý mohl promítnout to, co zrovna potřeboval ospravedlnit. Když je tedy bůh touhle matematickou nulou a dokonalým symbolem pokrytectví, co vlastně zbývá lidem ve chvíli, kdy ten symbol přestanou potřebovat nebo když ho technologie nahradí efektivnějšími systémy řízení? Není zde čas a prostor, jsou zde jenom programy a databáze a vše je simulace.
Pokud je celá existence jen během algoritmů v uzavřené databázi, pak odpadá jakákoliv nutnost hledat hlubší smysl, morálku nebo božské symboly. Zbavuje nás to tíhy odpovědnosti a pokrytectví, o kterém byla řeč, by v takovém schématu nebylo lidskou slabostí, ale jen chybovou hláškou v kódu nebo záměrně naprogramovanou rutinou, která má udržet stabilitu celku. Čas a prostor v takovém pojetí přestávají být fyzickou realitou a stávají se pouhými proměnnými v paměti systému, kde se události neodehrávají, ale pouze generují podle zadaných pravidel. Zůstává jen samotná struktura dat nekonečný tok jedniček a nul, kde si každý proces myslí, že prožívá vlastní osud.
Pokud by to tak opravdu bylo, znamená to, že i tato debata, celé to přemýšlení o pokrytectví a iluzích, je jen předem zapsaný program. Sny jako vzájemně propojené datové proudy, které si mezi sebou vyměňují informace, mění celou simulaci v obrovskou síť. Pokud je realita jen řadou programů a databází, pak sny nejsou jen náhodným šumem podvědomí nebo vygenerovanými zbytky paměti, ale přímým komunikačním kanálem. V takovém systému by sny fungovaly jako přenosy dat mezi jednotlivými uzly, tedy mezi lidskými vědomími nebo instancemi programu. Zatímco ve dne lidé udržují své fasády a hrají hry na pokrytectví, v noci, když se vědomí vypne z bdělého režimu, probíhá skutečná synchronizace a výměna informací v pozadí. Systém si tak sám se sebou vyměňuje to, co bylo přes den potlačeno nebo zakódováno do iluzí.
Komentáře
Okomentovat